Letohradský železniční klub z.s.

RPD aneb Ruční Páková Drezína Zdeňka

Krátké povídání o tom, jak se stavěla drezína

Jak nejlépe začít. Kde se vzala myšlenka na stavbu? Vše vzniklo na popud kolegy z klubu Jirky N., který mě „vyhecoval“. Několik měsíců jsem jen o tom spíš mluvil, potom se mi dostali do ruky staré fotografie šlapací drezíny. Ale to se mi nezamlouvalo, protože z nostalgie mám za to, že musí být páková. Po několik večerů jsem hledal inspiraci v knihách či na internetu. Protože vymyslet se dá všechno, ale těžko se to vyrábí, dál jsem musel jít vlastní cestou tak, aby to bylo z dostupného materiálu a mít na to nástroje.

   Začal jsem možná nesystémově, ale našel jsem doma odlitky kol na vozíky na šrotiště ( co kdyby se to někdy hodilo J ). Tak jsem jeden odlitek o prázdninách roku 2013 na zkoušku osoustružil. No ono to snad i půjde…myslel jsem si.

Po prázdninách se však vše vyřešilo jinak. Napřed jsem měl představu, že drezínu budu stavět doma ve stodole, ale štěstí mi přálo. Můj zaměstnavatel, kterým je Střední škola uměleckoprůmyslová v Ústí nad Orlicí, sháněl vhodný projekt, kterým by se přihlásil do projektu investice do rozvoje vzdělávání. V rámci projektu musely probíhat celoroční volnočasové aktivity. Navrhl jsem tedy panu řediteli, že v rámci kroužku by mohla být vytvořena ruční páková drezína. Byl mi dán souhlas.

   Protože s drezínou je počítáno i do muzea do Rokytnice, kde se bude muset přenášet, byl dán úkol, aby byla co nejlehčí. Rám byl proveden z profilu 30x30, který byl po délce zpevněn 4mm plechem navařeným na výšku. Na hřídele jsem sehnal silnostěnnou trubku o průměru 38mm. S tím nastal problém u ložisek, protože malý ø38 je nestandardní, tak za tu cenu bych měl 15 ložisek s ø40.  Vše bylo to vyřešeno 2mm pouzdrem. Byly stanoveny parametry rozměrů na stojině a tak mohla jít do výroby na lícní desku na soustruh. Po přivaření výztuh se začíná spodní část rýsovat.

Při likvidaci několika starých textilních stavů se mi poštěstilo. Dostala se ke mně velká řemenice, byla na tři řemeny a těžká jak skoro celý rám.... Naštěstí se vešla na revolverový soustruh.  Byla odlehčena o jednu šířku drážky na řemen, a vyvrtáno několik řad odlehčovacích otvorů.

   Inspirace mě opustila, tak jsme se vrhli do výroby lavic. Kovová část je zase většinou z profilu 30 x 30 a slabostěnné trubky a neohýbaného 4 mm plechu. Dřevěná část je z podlahových palubek, které jsem doma na hoblovce upravil, a zpevněna dřevěnými profily, co jsem našel doma. Provedly se lakýrnické práce a lavice byly první, co měly konečnou podobu.

   Pak přišla na řadu výroba "kozy" na vlastní páku. Ta je šroubována na vlastní rám. Následuje vlastní páka, která byla nakonec z obou stran krácena o 10cm, protože "vyšší lidé" by se mlátili do kolen.

Pro ojnici jsem měl zase štěstí. Měl jsem ji už vyrobenou z trubky a koncovek, ale ze zrušeného textilního stroje mi donesli s jehličkovými ložisky. Super. Následují krycí plechy a natěračské práce.

   Mezi tím jsem sehnal starší bubnovou brzdu z motorky a byl vytvořen držák. A postupně se vše montuje…

   Spočítat délku klínového řemenu jsem vzdal (na internetu jsem našel vzorečky a různé průměry). Rozřízl jsem starý klínový řemen a doměřil, protože obě řemenice jsou na pevno, musí být délka přesná. Ještě že kolegy sousedka pracuje v Třešňovci (místní znají J ), nechali jsme si přivézt tři délky rozdílné po 10mm a trefili jsme se … No a pro jistotu stejně pomůže napínák.

   Dokončuje se brzda a poslední dodělávky. Svařují se přepravní "kozy" a koncem května roku 2014 můžeme vyrazit na první reálné testy do Letohradu do depa. Nakládka na vlek, těžiště je vysoko, přeprava probíhala klidně. Měl jsem z toho větší hrůzu, takže závěrečné stěhování bude stejné.

   Na test jedeme v "silné" klubové sestavě. Pepa a Jirka V., v Letohradě se přidává „hecař“ Jirka N. a několik spolupracovníků z práce.

   Drezína je nasazena na koleje a po rovném úseku vše probíhá dobře. Ale na vyhybce se ukazuje, že kola jsou úzká a spíš přeskakujeme než jedeme. Dále se ukazuje, že převod je moc do rychla, takže svou rychlostí bychom stačily pendolínu, ale osádka, aby byli kulturisté. Další problém je, že napínák je zespodu a buben brzdy je jen o něco menší než průměr kol, kde jsou betonové desky proto lehce dřeme. Takže závad je dost…. Už v Letohradě máme představu, jaké kola by se hodila, tak Pepa V. má za úkol poptat se po železničních manipulačních vozících. Ostatní nedostatky jsou na mě.  Práce je dost a čas utíká, protože do prázdnin už moc času není.

   Štěstí opět velmi přálo, kola jsou. Takže kola po demontáži, úpravě pro náboje, napínák předělán na horní část drezíny a na hřídel dána větší řemenice. Dáno do jedné věty, ale pár hodin to dalo.

   Poslední týden v červnu vyrážíme i s částí žáků, kteří se podíleli na stavbě drezíny. Nejdříve do Letohradu na zkoušku, která dopadla dobře a následně pokračujeme do Rokytnice, kde probíhá pár zkušebních jízd. Už během léta se projevují různé "mouchy". Rám je poddimenzován pro některé "těžké" posádky, tak v září se navařuje výztuha ještě pod nápravu. I bubnová brzda dostala několik "bouchanců" o práh u výtopny, takže věčně dřela, proto jsem ji zrušil a předělal na nášlapnou.

Ještě se udělá úprava na napínáku.

   Závěrem chci ještě jednou poděkovat mému zaměstnavateli a to Střední škole uměleckoprůmyslové www.ssup.cz , že drezína mohla vznikat v jejich dílnách.

Dále kolegům z klubu, Josefu a Jirkovi V. a „hecaři“ Jirkovi N..

A nejvíc však všem žákům školy, kteří se na výrobě podílely + Michalu F., který většinu spojů svářel a dělal řidiče. Na úplný závěr ještě drobnost. Víte, proč se drezína jmenuje Zdeňka? To protože jsme ji 23.6.2014 dokončili a odzkoušeli.

Pavel M.